Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Strach na kolejích aneb Jak přelstít voliče a vyhrát volby (3/21)

11. 05. 2017 10:28:20
Smrtelně vážný příběh o zločinu, lásce a posedlosti mocí pokračuje netypickou bankovní loupeží, která má prověřit kvality aktérů Harryho a Jindry. Její výsledek však není jednoznačný. Polepší si akorát neohrožený kapitán Orel.

Kapitán Orel se nedokázal odpoutat od případu ani jako dopravní policista. Proto si schválně zvolil křižovatku hned vedle banky, kterou se podle jeho informátorů chystali Jindra a Harry vyloupit. Měl ideální příležitost načapat je při činu a zatknout. Bohužel postrádal svou služební zbraň, kterou musel kvůli své pověsti odevzdat. Měl u sebe akorát plácačku a píšťalku. Přepínat světla na křižovatce ho nebavilo, a tak postupně prodlužoval intervaly. Odpoledne už řidiči museli čekat na zelenou i deset minut. Když se na přechodu pro chodce objevili Harry a Jindra s velkými batohy na zádech, nedočkali se jí vůbec. Orel měl totiž oči jenom pro ně, i když dělal, že je nevidí. Jen co vešli do banky, vyrazil za nimi, aniž by si dělal těžkou hlavu z dopravní zácpy, kterou způsobil svým nezájmem o semafory.

Jindra a Harry si ve dveřích natáhli na hlavy punčochy, aby mohli loupit pod rouškou anonymity. Orel jejich počínání zaregistroval a šel najisto.

V bance se zrovna rojili klienti, střídali se u přepážek jako apoštolové na orloji, jediné místo k sezení nebylo volné. A do toho vpadli ozbrojení a maskovaní Harry a Jindra.

„Tohle je přepadení! Všichni k zemi!“ zařval Harry na všechny.

Lidé v hale upřeli zrak na zločince a ztuhli jako sádra.

„No tak! Bude to?“ přidal se Jindra horlivě, ale legračně mu přitom přeskočil hlas. Aby opět začal budit respekt, efektně shodil vázu z podstavce uprostřed haly a zahulákal: „Myslíme to vážně!“

Všichni klienti si konečně lehli na zem.

Harry křikl k přepážkám: „Navalte všechny prachy, co máte! A rychle!“

Hodil batoh na pult a vyděšení zaměstnanci k němu začali snášet bankovky rozličných hodnot.

„Všechno cenný, co máte, ke mně!“ křikl zas Jindra na klienty banky.

Nemusel dlouho čekat a k nohám mu po zemi postupně přijely hodinky, šperky, náušnice a samozřejmě i peněženky. Nechyběly ani dvoje zlaté zuby a dokonce jedna totální endoprotéza.

„Policie! Odhoďte zbraně!“ zařval náhle Orel na celou halu svým mužným hlasem, který jako by si vypůjčil od Zdeňka Štěpánka.

Harry a Jindra se ho nejdřív lekli, ale když pak zjistili, že je přišel zatknout jeden neozbrojený dopravák, jenom se pousmáli, zbraně odložili na pult u přepážky a dál se neohroženě starali o svůj lup.

„Nezahrávejte si se mnou! Jsem kapitán Orel a nesnáším lumpy!“ pouštěl hrůzu dopravák.

„Trhni si!“ utřel ho Harry.

Orel došel až ke zločincům, kteří si ládovali batohy, a začal valit Jindrovi klíny do hlavy:

„Jindro, ty přece takovej nejsi. Vím, měl jsi těžký dětství. Zůstal jsi úplně sám. Hledal jsi mateřskou lásku aspoň u svý učitelky, ale ta tě přitom neustále ponižovala.“

Jindra zprvu dělal, že neposlouchá, jeho pracovní tempo se ale zpomalovalo a oči jihly.

„Úplně nejhorší bylo, když jste probírali biologii člověka,“ pokračoval Orel. „To na tobě před celou třídou demonstrovala opožděnou pubertu. Taková potupa!“

Teď už Jindru Orlova slova paralyzovala. Měl dost co dělat, aby se nerozbrečel.

„Jak vůbec víte, že jsem Jindra? A kdo vám tohle o mně řek?“ zeptal se nakonec Orla kuňkavým hlasem.

„Svěřil se mi tvůj spolužák. Taky kriminálník a primitiv. Ale neboj, nikomu to nepovím,“ slíbil mu Orel.

Všichni kolem předstírali, že vůbec nic neslyšeli a že zrovna myslí na spoustu jiných, mnohem důležitějších věcí.

„Víš, jakou tý učitelce uděláš radost, když skončíš v kriminále?“ pokračoval Orel v psychickém trýznění Jindry. „Vzdej se, a dostaneš jenom podmínku.“

Už to vypadalo, že Jindra se opravdu chystá pověsit kariéru zločince na hřebík, když ho Harry probral herdou do zad.

„Kašli na ty kecy!“ povzbuzoval ho. „S prachama zdrhnem a nikdo nás nedostane. A tý tvý učitelce pak můžeš poslat pohled z Baham.“

„Jasně, kámo!“ rozzářil se Jindra jako malý kluk a oba pak s novým odhodláním pokračovali v pěchování batohů.

Jenže i kapitán Orel odmítl kapitulovat. Vytáhl píšťalku a začal do ní z plných plic foukat. Ostrý hvízdot vylekal nejen lidi v bance, ale i ty venku na chodníku. Překvapil i Jindru a Harryho. Orel toho využil, přiskočil k nim a začal je hlava nehlava mlátit policejní plácačkou. Řezal to do nich naplacato, ale i ostrou hranou, kterou to, soudě podle řevu, bolelo mnohem víc. Ještě přitom stihl odstrčit jejich zbraně.

Jindru a Harryho takový útok zaskočil. Pod náporem facek a záseků policejní plácačky podlehli brzy panice. Chňapli poloprázdné batohy a vyrazili k východu. Jenže vzápětí zakopli o schod. Harry to vyrovnal a běžel dál, ale Jindra sebou plácl obličejem o zem. Tři vteřiny trvalo, než se vzpamatoval a vyrazil za Harrym. O další tři vteřiny později mu došlo, že upustil batoh. Chtěl se pro něj vrátit, ale když si všiml, že Orel bere do rukou obě jejich zbraně, raději na něj zapomněl a upaloval za parťákem bez lupu.

„Stůj, nebo střelím!“ řval za ním Orel s namířenými pistolemi.

Jindra však zdrhal dál, a tak Orel zmáčkl obě spouště. Ani z jedné zbraně však nevyšla rána. Chyběly v nich náboje.

Harry a Jindra nakonec utekli. Orla to ale trápilo jen chvíli, náladu mu vylepšil potlesk lidí v bance. Uklonil se jim a zdvihl nad hlavu Jindrův batoh, jako kdyby to byl Stanleyho pohár. Aplaus ještě zesílil. Takové nadšení nezažilo ani Národní divadlo, když tam ještě chodili diváci.

Orel otevřel batoh a nahlédl do něj. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy v něm vybuchla barvící kapsle, která měla znehodnotit ukradené bankovky červenou barvou. Nyní však kromě bankovek znehodnotila červenou barvou i policistův obličej. Kdyby měl v ten okamžik Orel rohy a ocas, vypadal by jako čert.

Lidé v hale přestali tleskat. Takovou potupu policejnímu důstojníkovi nepřáli. Jedna přítomná žena se však začala smát.

„Dobře vám tak! Když jste ty dva nebožáky takhle ponížil!“ vzkázala Orlovi hrubým hlasem, pak se obrátila na lidi v hale: „Vrhli se na dráhu zločinu, protože život je nic jiného nenaučil. To my za to můžeme, to my je jen přehlíželi, to my jim nedali dostatek lásky a nezeptali se jich, jestli něco nepotřebují. Styďme se!“

Všichni přítomní na ženu nechápavě vyvalili oči.

„Co to plácáte, ženská?“ spustil muž, který k ní stál nejblíž. „Dyť nás chtěli okrást a možná i zastřelit!“

„Jak můžete být tak sobecký?“odvětila mu hlasem plným bolesti.

Lidé v hale si jako na povel povzdechli.

„Kdo jste?“ zeptal se jí jiný muž.

„Jmenuji se Vlasta Konečný, jsem aktivistka, absolvovala jsem katedru genderových studií a pracuji v neziskové organizaci Dobroděj.“

„To jste si nevšimla, paní Konečná, že to jsou zločinci?“

„Nejsem paní, ani Konečná! Moderní ženy svá jména nepřechylují. To za prvé. A za druhé: Chce se mi z vás zvracet, ale nevím, na kterou toaletu si odskočit, protože tu máte jen pánské a dámské, proto raději odcházím.“

„Aby ses z toho nepodělala,“ ulevil si kdosi.

Vlasta zvedla pyšně hlavu a pohlavně nevyhraněnou chůzí opustila banku. Lidé za ní dlouho hleděli s otevřenou pusou, pak znovu zatleskali Orlovi. A aby mu to nebylo líto, čapli ho za ruce a nohy a dali mu hobla o bankomat.

***

„Vítejte zpátky v protiteroristickém!“ hořel náhle dobrosrdečností policejní prezident, když se Orel opět dostavil do jeho kanceláře, aby znovu vyfasoval svou služební zbraň a odznak.

„Potěšení je na mé straně,“ rozplýval se Orel. „Doufám, že už nikdy nebudu muset řídit dopravu.“

„V to ředitel dopravní policie doufá také,“ dodal policejní šéf a vrátil mu zabavené relikvie.

„Děkuju.“

„To já děkuji vám, pane kapitáne. V té bance jste ochránil spoustu lidí, mimo jiné i manželku pana premiéra.“

„Opravdu? Ale i tak jsem to udělal rád.“

„Díky vám nepřišla o značnou hotovost. Prý si tam přišla uložit poslanecké náhrady.“

„Oni v parlamentu dostávají náhrady v hotovosti?“ zbystřil Orel.

Policejní prezident se zarazil. Nechtěl otevírat další kauzu, která opět zaváněla průšvihem.

„Je to možné, ale já bych v tom už nešťoural,“ zklidňoval vášně svého podřízeného. „Buďte rád, že zase můžete dělat svou práci. Klidně si pronásledujte zločince, když vás to baví, ale nepřehánějte to. I spravedlnost má svoje meze.“

Autor: Jiří Růžička | čtvrtek 11.5.2017 10:28 | karma článku: 8.85 | přečteno: 279x

Další články blogera

Jiří Růžička

Jak vyzrát na policii? Pomocí techna!

Naši policisté umějí udělat bububu, když ale spustí hlasité techno, sklopí uši i pendrek, spontánně začnou hlídkovat, vytvářet perimetr a sepisovat výzvy. Proč toho nevyužít třeba na vodě?

30.7.2017 v 16:08 | Karma článku: 43.03 | Přečteno: 4088 | Diskuse

Jiří Růžička

Na šlapadla jen střízliví? Zakažme alkohol i chodcům!

Kdo se dnes na vodě opováží řídit šlapadlo pod vlivem alkoholu, klidně může skončit i v žaláři. Proč takto nezatočit i s opilými chodci, kteří si pletou zebru s nosorožcem?

27.7.2017 v 11:22 | Karma článku: 43.20 | Přečteno: 5095 | Diskuse

Jiří Růžička

Co může zachránit sociální demokracii? Sázka na emoce!

Doposud se sociální demokraté snažili získat voliče slibováním výhod a kritizováním Andreje Babiše. Potázali se však s úbytkem preferencí. Nyní jim nezbývá než chytit voliče aspoň za srdce. (velmi odlehčené zamyšlení)

10.7.2017 v 11:54 | Karma článku: 30.05 | Přečteno: 2216 | Diskuse

Jiří Růžička

Strach na kolejích aneb Jak přelstít voliče a vyhrát volby (21/21)

Smrtelně vážný příběh o zločinu, lásce a posedlosti mocí končí kompromisem, protože v politice platí, že co se škádlívá, to se rádo mívá, když jde o moc a o peníze. Jen kapitán Orel se nevzdá svých zásad a podle toho taky dopadne.

29.5.2017 v 12:08 | Karma článku: 12.61 | Přečteno: 261 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Irena Maura Aghová

Společnost: O kráse, moudrosti a lásce

Když se dnes díváme na náš svět, myslíme si, že je nebezpečný, ohrožují nás všelijaké nástrahy nemocí a lidských náruživostí, chtěli bychom žít v pokoji a přiměřeném prostředí, abychom pociťovali harmonii a ne strach a úzkost.

18.8.2017 v 14:22 | Karma článku: 6.06 | Přečteno: 121 | Diskuse

Daniel Tomáš

Jak jsem změnil zubaře

"Jejda, tady nám něco vypadlo," zahlásila paní zubařka, když jsem se položil do zubařského křesla a za protáhlého Áááááá jsem otevřel pusu dokořán. A to byl začátek konce...

18.8.2017 v 9:46 | Karma článku: 27.76 | Přečteno: 1159 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Návštěva (povídka)

Tento příběh musel nutně uchopit nejlepší ze spisovatelů, proto jsem nelitoval času a námahy. Téma tak obrovské, jako návštěva bytosti z vesmíru nesnese povrchní zpracování.

18.8.2017 v 9:30 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 148 | Diskuse

Bohdan Koverdynský

Americký sen (113)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Duch nepříznivých časů a náměty pro Dostojevského. Javorová Vyhlídka, 25. ledna 2014.

17.8.2017 v 19:38 | Karma článku: 8.43 | Přečteno: 259 | Diskuse

Jan Tomášek

Blues oprýskané cedule

Zase takový příběh, kde se nic neděje... Co se také může stát převratného při čekání na jednom nádraží na zpožděný vlak...

17.8.2017 v 15:36 | Karma článku: 4.94 | Přečteno: 179 | Diskuse
Počet článků 25 Celková karma 38.76 Průměrná čtenost 744

Píšu. V minulém století mi v MF Dnes vyšlo přes 200 sloupků. Na kontě mám mimo jiné knížku Na ocet a scénář Kozího příběhu se sýrem.

 

Jako bývalý rozhlasový moderátor jsem napsal a namluvil novelu z prostředí soukromého rádia Posluchači s láskou: https://youtu.be/nsPQpaqMpCg

 

Další mou novelu můžete najít zde: http://www.mamtalent.cz/kdyz-nam-teklo-do-bot.phtml?program=1&ma__0__id_b=7891

 

Bydlím na http://www.jiriruzicka.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.