Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Strach na kolejích aneb Jak přelstít voliče a vyhrát volby (5/21)

13. 05. 2017 13:16:10
Harry a Jindra jdou konečně do akce, která má změnit výsledky voleb. V patách mají kapitána Orla, policistu, kterého nezastaví ani tuhnoucí škubánky. Děj smrtelně vážného příběhu se pomalu přesouvá na železnici.

Harry a Jindra vyrazili do ulic s pevným odhodláním dokázat šéfovi, že ve svém oboru nejsou žádná ořezávátka. S nalepenými kníry a dlouhými vlasy nebyli vůbec k poznání. Jejich kapsy i zavazadlo obtěžkávaly nové zbraně, ke kterým tentokrát dostali i náboje. Jindrovi se navíc honily v hlavě vzrušující myšlenky, které musely ven.

„Uvědomuješ si vůbec, že se o nás dneska dozví celá republika?“ svěřil se natěšeně svému parťákovi.

„Mně může bejt celá sláva ukradená. Já tuhle práci dělám pro peníze,“ odbyl ho Harry.

„Ale baví tě aspoň trochu, že jo? Protože když člověka baví práce, tak mu jde mnohem líp od ruky.“

„Ale jo, baví. Přitom máma si přála, aby se ze mě stal právník.“

„Fakt? To bylo od ní hezký. Chtěla ti dát vzdělání.“

„Spíš čekala, že ji pak vysekám ze všech těch jejích malérů. Nakonec stejně skončila v kriminále. Doufám, že nedopadneme stejně.“

„Jasně že ne! Jsme přece maskovaný a máme šéfa, kterej nás z toho včas dostane,“ uklidňoval ho Jindra. „Hlavně se musíme držet instrukcí.“

„Přesně tak!“ přitakal Harry a zamyslel se: „Já bych stejně toho právníka dělat nedokázal. Asi bych si vydělal víc než přepadáváním a okrádáním, to jo, ale přece jenom mám ještě ňákej charakter.“

Mířili k nádraží. Zrovna přecházeli ulici poblíž dětského hřiště, když si jich všiml policista.

„Dobrý den, pánové. Vaše občanské průkazy, prosím!“ vybafl na ně, když to nejméně čekali.

Oba zkrotli. Najednou to vypadalo, že nepřeperou ani včelku Máju. Začali hledat po kapsách doklady.

„Jestlipak víte, co jste provedli?“ sondoval mezitím policista se škodolibým úsměvem.

„My? Nemáme tušení. Asi nic,“ mlžil Harry.

„Tak schválně zkuste hádat,“ popichoval je policista.

Zatímco Harry pokorně a se srdcem na dlani vytahoval doklady, Jindra pomalu ztrácel svůj klid, který měl i bez stresu ke skutečnému klidu dost daleko.

„A když se přiznám, bude to polehčující okolnost?“ zeptal se zcela nečekaně.

„Samozřejmě,“ zastřihal ušima policista.

„Tak já to teda řeknu,“ zakuňkal Jindra a konečně vytáhl z kapsy občanku. Omylem mu přitom vypadla na chodník pistole. Naštěstí si jí policista nevšiml.

Teď už ztratil svůj klid i Harry. Zbraň nenápadně odkopl směrem k dětskému hřišti a Jindru se pokusil umlčet nenápadným šťouchancem. Ten se však zviklat nenechal, nebo spíš netušil, proč do něj Harry šťouchá.

„Trochu jsme loupili, podváděli, vyhrožovali, občas někoho přepadli, zajali. Ale jinak jsme hodní,“ vysypal ze sebe s úlevou Jindra.

Harry čekal, že jim policista okamžitě nasadí želízka a odvede je na stanici. Ale to se přepočítal.

„Samá voda, pánové, samá voda,“ spustil nečekaně ochránce zákona. „Přecházeli jste vozovku mimo přechod pro chodce.“

Ze srdce jim spadly tak těžké kameny, že to dunění musela zaznamenat nejbližší seismologická stanice.

„Moc se omlouváme,“ jihl Harry, „je to naše chyba, už se to víckrát nestane.“

„To bych prosil!“ pronesl přísně policista, ale pak vyměknul: „Protentokrát vám to ještě prominu, ale příště si mě nepřejte.“

I teď našim zločincům spadl kámen ze srdce, ale už to byl spíš kamínek.

„Děkujeme a na shledanou,“ pravili oba takřka najednou a rychle vzali nohy na ramena, kdyby si to náhodou ten dobrý muž v uniformě chtěl rozmyslet.

Jenže sotva zmizeli za rohem nejbližšího domu, paralyzovaly je dva výstřely. Instinktivně dali ruce vzhůru a postavili se čelem ke zdi. Opět byli připraveni na zatčení a opět se ho nedočkali. Policista se u nich skutečně objevil, ale jen proběhl kolem, ne kvůli tomu, aby pomáhal a chránil, ale aby zachránil sám sebe.

„Tohle ti vypadlo,“ ozval se za jejich zády oprsklý dětský hlas.

Otočili se. Před nimi stál obtloustlý chlapec předpubertálního věku a podával Jindrovi jeho zbraň.

Jindra polknul nasucho a pohmatem zjistil, že mu pistole skutečně chybí. Hned se po ní natáhl.

„Dík.“

„V poho. Je fakt vychytaná,“ zaskřehotal kluk a odběhl zpátky na hřiště.

To byla silná káva i pro ostřílené zločince.

„Za našich mladejch let by se tohle nestalo,“ ulevil si Harry.

„Máš pravdu,“ přitakal mu Jindra. „Za našich mladejch let by si tu pistoli kluk nechal.“

Konečně mohli pokračovat v cestě na nádraží, ale stihli dojít jen ke staré telefonní budce, u které Jindrovi zdřevěněly nohy.

„Děje se něco?“ vyzvídal Harry.

Jindra ukázal na budku a rozněžnil se: „Tady jsem poprvý potkal Martičku, tady jsme spolu prožívali naše nejkrásnější chvíle.“

Harry obrátil oči v sloup, ale nenápadně, aby se ho nedotkl, protože jinak by s ním nebylo k vydržení. Věděl, že Jindra je už roky nešťastně zamilovaný a že když to v něm znovu zahoří, nezná bratra. A on se přitom tak trochu jako jeho starší bratr cítil.

„Pojď, prosím tě, nebo nám to ujede.“ špitl Harry citlivě a zaclonil mu vlastním tělem výhled na budku.

„Mně už to ujelo dávno,“ smutnil Jindra.

„Víš, co řek ňákej Goethe?“ snažil se ho povzbudit Harry. „Lépe je být smutný s láskou než veselý bez ní.“

„To se mě netýká. Já jsem bez lásky a ještě k tomu smutnej.“

„Ale prd! Ty tu lásku máš v sobě. Já to znám, jsem na tom stejně. Helena je sice moje žena, v tom mám proti tobě náskok, ale taky by mě nejradši zabila. Ostatně se o to i párkrát pokusila.“

„Aspoň že tak,“ ulevilo se Jindrovi.

Oba znovu vyšli směrem k nádraží. S odstupem za nimi vyrazilo podél chodníku auto s tmavými skly. Protože nebylo vidět dovnitř, nikdo si nemohl všimnout, že za volantem sedí kapitán Orel. Bohužel ale nebylo moc vidět ani ven, jelikož tmavá skla, která si Orel pořídil na trhu, aby už nikdy nebyl oslněn jako při nehodě se zmrzlinářem, byla dost nekvalitní. Proto občas srazil popelnici nebo dopravní značku a často se musel dívat na cestu otevřeným oknem, takže byl nakonec stejně vidět.

***

Nádraží v Hlukovanech bylo téměř vylidněné. Jako kdyby tady Pendolino, do kterého se oba chystali nastoupit, nemělo vůbec zastavit. U druhého nástupiště si pobrukoval starý oprýskaný motorák o jednom vagónu, jinak byly koleje volné.

Oba zločinci zůstali stát na prvním nástupišti.

„Už tu měl bejt,“ znejistil Jindra.

„Hlavně žádnou paniku!“ mírnil emoce Harry. „Drž se instrukcí! A nezapomeň si doplnit náboje.“

„Jasně... Ale jízdenky jsme si koupit mohli.“

„Jsme teroristé! My jízdenku nepotřebujeme!“

V předzahrádce nádražní restaurace hned u perónu se občerstvovalo několik lidí. Měli krásný výhled na všechna nástupiště. Dorazil sem i kapitán Orel, také s falešným knírem. Jedním okem sledoval dění v restauraci a druhým Harryho a Jindru. K tomu se navíc kryl novinami. Zrovna si všiml Jindry, jak nenápadně nabíjí pistoli, když k němu dorazil číšník.

„Budete jíst?“ zeptal se ho.

„To ještě nevím, až jaký to bude. Ale jídlo si objednám.“

Orel hlad neměl, jen nechtěl vypadat podezřele u prázdného stolu. Číšník před něj obratem mrsknul škubánky s mákem.

„A jídelní lístek by nebyl?“ ohradil se Orel.

„Byl. Ale máme jenom škubánky. Dobrou chuť,“ nepáral se s ním číšník, který už byl na půl cesty u dalšího hosta.

Kdyby kapitán Orel neměl zrovna práci, udělal by číšníkovi ze škubánků téměř posmrtnou masku. Teď se však dal poslušně do jídla, aby Harryho a Jindru nevyplašil. Hmota vzhledu bramborové kaše však na talíři rychle tuhla a brzy se nedala jíst. Ostatní hosté se s tím už smířili a ze svých škubánků vytvářeli různé plastiky a skulptury.

„Pane vrchní!“ Orel to přece jenom nevydržel a zeptal se: „Kolik opravdových brambor obsahují ty škubánky?“

„Asi tři procenta,“ přiznal číšník.

„A proč proboha tak málo?“ nechápal Orel.

„Protože z našich průzkumů vyplývá, že Češi je ve škubáncích nechtějí. Místo nich mají zájem o kukuřičný škrob, glutaman sodný, gumu guar, xanthan a dusitan sodný.“

Orel měl sto chutí utéct bez placení, ale věděl, že by tím na sebe jen zbytečně upozornil. Navíc předzahrádku restaurace hlídal velký černý pes a mohutný číšník měl taky docela páru.

Autor: Jiří Růžička | sobota 13.5.2017 13:16 | karma článku: 10.78 | přečteno: 258x

Další články blogera

Jiří Růžička

Jak vyzrát na policii? Pomocí techna!

Naši policisté umějí udělat bububu, když ale spustí hlasité techno, sklopí uši i pendrek, spontánně začnou hlídkovat, vytvářet perimetr a sepisovat výzvy. Proč toho nevyužít třeba na vodě?

30.7.2017 v 16:08 | Karma článku: 43.03 | Přečteno: 4088 | Diskuse

Jiří Růžička

Na šlapadla jen střízliví? Zakažme alkohol i chodcům!

Kdo se dnes na vodě opováží řídit šlapadlo pod vlivem alkoholu, klidně může skončit i v žaláři. Proč takto nezatočit i s opilými chodci, kteří si pletou zebru s nosorožcem?

27.7.2017 v 11:22 | Karma článku: 43.20 | Přečteno: 5095 | Diskuse

Jiří Růžička

Co může zachránit sociální demokracii? Sázka na emoce!

Doposud se sociální demokraté snažili získat voliče slibováním výhod a kritizováním Andreje Babiše. Potázali se však s úbytkem preferencí. Nyní jim nezbývá než chytit voliče aspoň za srdce. (velmi odlehčené zamyšlení)

10.7.2017 v 11:54 | Karma článku: 30.05 | Přečteno: 2216 | Diskuse

Jiří Růžička

Strach na kolejích aneb Jak přelstít voliče a vyhrát volby (21/21)

Smrtelně vážný příběh o zločinu, lásce a posedlosti mocí končí kompromisem, protože v politice platí, že co se škádlívá, to se rádo mívá, když jde o moc a o peníze. Jen kapitán Orel se nevzdá svých zásad a podle toho taky dopadne.

29.5.2017 v 12:08 | Karma článku: 12.61 | Přečteno: 261 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Irena Maura Aghová

Společnost: O kráse, moudrosti a lásce

Když se dnes díváme na náš svět, myslíme si, že je nebezpečný, ohrožují nás všelijaké nástrahy nemocí a lidských náruživostí, chtěli bychom žít v pokoji a přiměřeném prostředí, abychom pociťovali harmonii a ne strach a úzkost.

18.8.2017 v 14:22 | Karma článku: 6.06 | Přečteno: 121 | Diskuse

Daniel Tomáš

Jak jsem změnil zubaře

"Jejda, tady nám něco vypadlo," zahlásila paní zubařka, když jsem se položil do zubařského křesla a za protáhlého Áááááá jsem otevřel pusu dokořán. A to byl začátek konce...

18.8.2017 v 9:46 | Karma článku: 27.76 | Přečteno: 1159 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Návštěva (povídka)

Tento příběh musel nutně uchopit nejlepší ze spisovatelů, proto jsem nelitoval času a námahy. Téma tak obrovské, jako návštěva bytosti z vesmíru nesnese povrchní zpracování.

18.8.2017 v 9:30 | Karma článku: 10.17 | Přečteno: 148 | Diskuse

Bohdan Koverdynský

Americký sen (113)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Duch nepříznivých časů a náměty pro Dostojevského. Javorová Vyhlídka, 25. ledna 2014.

17.8.2017 v 19:38 | Karma článku: 8.43 | Přečteno: 259 | Diskuse

Jan Tomášek

Blues oprýskané cedule

Zase takový příběh, kde se nic neděje... Co se také může stát převratného při čekání na jednom nádraží na zpožděný vlak...

17.8.2017 v 15:36 | Karma článku: 4.94 | Přečteno: 179 | Diskuse
Počet článků 25 Celková karma 38.76 Průměrná čtenost 744

Píšu. V minulém století mi v MF Dnes vyšlo přes 200 sloupků. Na kontě mám mimo jiné knížku Na ocet a scénář Kozího příběhu se sýrem.

 

Jako bývalý rozhlasový moderátor jsem napsal a namluvil novelu z prostředí soukromého rádia Posluchači s láskou: https://youtu.be/nsPQpaqMpCg

 

Další mou novelu můžete najít zde: http://www.mamtalent.cz/kdyz-nam-teklo-do-bot.phtml?program=1&ma__0__id_b=7891

 

Bydlím na http://www.jiriruzicka.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.