Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Strach na kolejích aneb Jak přelstít voliče a vyhrát volby (9/21)

17. 05. 2017 13:22:55
Únoscům motoráku se začíná lepit smůla na paty. I oni jsou jenom lidé se svými slabostmi. Jindra by mohl vyprávět. A taky že vypráví. O svém krutém dětství i nenaplněné lásce. Smrtelně vážný příběh tak začíná být i dost smutný.

Harry už chtěl vyrazit na další obchůzku, ale pak si na něco vzpomněl a k Jindrovi si ještě přisedl.

„Nerad to říkám, ale do televize to budeš muset přečíst ty,“ oznámil mu a podal několikrát přeložený papírek s šéfovými požadavky. „Já ve čtení nejsem moc dobrej. U nás v děcáku nebyla knihovna. Pořád ji někdo zapaloval, tak ji zrušili.“

„Vidíš, Jindřichu, jak je dobře, že ses naučil číst?“ přihřála si svou polívčičku učitelka. „Sice až v sedmé třídě, ale i to se počítá.“

Zatímco Jindra a Harry řešili úroveň svého čteného projevu, rozmazlený kluk si všiml, že konce punčoch, které mají natažené přes hlavu, jim volně visí přes záda jako copy, a dostal nápad. Nenápadně se k nim zezadu přikradl a konce punčoch pevně přivázal k držadlu na opěradlu. Jako bonus přidal několik uzlů. Pak se vrátil na své místo a bouchl papírovým pytlíkem od bonbónů.

Jindra a Harry leknutím vyskočili ze sedadla a tím sami sobě strhli z hlavy nejen punčochy, ale i kníry a paruky. Všichni kolem tak mohli vidět jejich skutečný vzhled. Mezi lidmi to opět zahučelo, dokonce se ozvalo několik náznaků smíchu.

Zločinci skočili po punčochách ve snaze je od držadla odvázat a znovu si je natáhnout na hlavu. Jenže uzlů bylo moc a kluk je navíc pořádně utáhl, takže jim brzo došlo, že nemají šanci.

„Kdo z vás to byl?“ křikl odmaskovaný Harry na osazenstvo vlaku.

Nikdo se nehlásil, všichni ani nedutali.

„Škoda,“ povzdechl si, „chtěli jsme ho za ten jeho vtipnej kousek pustit na svobodu.“

Všechny ruce rázem vyletěly vzhůru. Nehlásil se jenom rozmazlený kluk, kterému se nikam nechtělo.

„Ale teď jsme si to rozmysleli,“ pokračoval Harry.

Jako na povel šly všechny ruce dolů.

„My ho nejen pustíme, my mu taky pomůžeme.“

Ruce opět vystřelily vzhůru.

„Za jízdy ho vyhodíme oknem ven!“

Ruce znovu spadly dolů.

„Že se nestydíte takhle převlíkat kabát!“ obořil se na cestující odmaskovaný Jindra. „Klidně byste prodali i vlastní duši, kdyby vám z toho něco káplo. V očích veřejnosti jsme ale špatní my, únosci. Svět je nespravedlivej.“

„Nevěděl jsem, že umíš tak dobře řečnit,“ pošeptal mu Harry do ucha.

„Já taky ne,“ odvětil šeptem Jindra.

„Kdo z vás má na sobě punčochy?“ zeptal se Harry celého osazenstva.

Po chvilce váhání se zvedly dvě ruce. Ta první patřila teenagerce, která se zatím nijak neprojevovala.

„Ale mám jenom punčocháče, který jsou navíc neprůhledný a pruhovaný,“ vysvětlila, čímž se dostala mimo jejich zájem.

Jako druhá se hlásila nám již známá učitelka na penzi, která seděla proti nim.

„Ale předem upozorňuji, že je mám na sobě už třetí týden bez vyprání a že to jsou zdravotní punčochy na křečové žíly,“ přidala podrobnosti, které ji také vyřadily ze hry.

To už zločincům pomalu docházelo, že celou akci budou muset dokončit s odhalenými obličeji. Zatímco Harry se oklepal a dál bez problémů procházel vlakem a pouštěl hrůzu, Jindra to nesl velmi těžce. Sedl si zpátky na svoje místo a začal se litovat. V ruce žmoulal šéfovy požadavky.

„To bude zase průšvih,“ povzdechl si spíš pro sebe, ale učitelka, která stále seděla proti němu, ho slyšela.

„Ale copak, Jindřichu? Nedaří se, nedaří?“

„Nedaří,“ začal se jí svěřovat. „Já mám vlastně celej život smůlu.“

„Tak povídej. Aspoň se ti uleví,“ projevila neprozřetelně zájem učitelka.

„Všechno to začalo na spartakiádě. Bylo mi tenkrát nanejvýš pět let. Při cvičení rodičů s dětma jsem si popletl řady, běhal jsem po Strahově jako pominutej, křičel, ale marně. Pak rodiče s dětma zmizeli a nastoupili starší žáci, který si mě akorát dobírali. A od tý doby jsem už maminku a tatínka nikdy neviděl. Naštěstí se mě po vystoupení ujali vojáci. Za jídlo a nocleh jsem jim pral ty jejich bílý trenýrky. Po spartakiádě ale odjeli a já zůstal zase sám.

Kdo ví, co by ze mě bylo, kdybych se nakonec, díky Harrymu, nestal zločincem. Nikdy bych třeba nepotkal Martičku, svou životní lásku. Moc rád na ten den vzpomínám. Měl jsem zrovna práce až nad hlavu. Zastavila se u telefonní budky, zrovna když jsem z ní telefonoval.

„Policie? Tak dobře poslouchejte! Ve Zvláštní škole Klementa Gottwalda v Hrdlořezích je bomba!“ pouštěl jsem hrůzu do telefonu, jak mě to naučil Harry.

„Haló, kdo je tam?“ ptala se mě policajtka na druhým konci drátu.

„Myslím, že tam jsou žáci a učitelé.“

„Ale mě zajímá, kdo je u telefonu?“

Rozhlédl jsem se, abych zjistil, kdo je u telefonní budky, a v tom jsem spatřil Martičku, jak čeká, až ukončím hovor, aby mohla sama volat. Zalapal jsem po dechu a okamžitě se do ní zamiloval.

„U telefonu je jedna dívka. Neznám její jméno, ale je překrásná,“ vysoukal jsem ze sebe, nechal sluchátko sluchátkem, opustil budku a došel až k ní.

Zmocnil se mě pocit blaha. Asi jako když rok jíte hrachovou kaši a číšník vám pak přinese svíčkovou. V tý euforii ani nepoznáte, jestli to není jenom hovězí zadní.

Martičku nejdřív zaskočilo, že se jí zblízka dívám do očí a funím. Asi si myslela, že jsem úchyl. Ale pak mezi náma přeskočila jiskra a ona mi padla do náručí. Zlí jazykové sice tvrdí, že prostě jenom zakopla, když chtěla utýct, ale tomu já nevěřím. Možná se fakt chystala vzít kramle, to ženský dělaj, když se bojí, ale pak mě poznala blíž a rozmyslela si to. Zajímal ji zlatej náhrdelník, kterej mi našla v kapse. Zapomněl jsem si ho tam z minulý akce. Když jsem jí řekl, že je pravej a ze šestnáctýho století, měla už oči jenom pro mě.

Dlouho jsme tam stáli a dívali se na sebe jako dvě hrdličky, kterým právě postavili krmítko. Nemuseli jsme říct ani slovo a přece jsme oba cítili, že patříme navždy k sobě. Ten okamžik jako by neměl nikdy skončit. Však se taky kolem nás střídaly roční období jako na běžícím pásu. Chvíli pršelo, chvíli byl letní pařák, pak přišla vichřice, začal padat sníh...“

„Ale Jindřichu!“ přerušila ho učitelka. „To už si vymýšlíš moc!“

„Možná. Ale já to tak cítil a cítím pořád. Byl jsem z ní v transu. Čas kolem plynul, všechno se měnilo, rostly kytky i ceny, ale já vnímal jenom ji, jak vypráví o svých oblíbených seriálech. Byly to nejkrásnější dny mýho života. I den, kdy se nám podařilo vyloupit hrad Asket, byl horší.“

„Vy jste vyloupili hrad?“ nevěřila učitelka vlastním uším.

„Jo. Takovej divnej. Vůbec tam nic nebylo, akorát tam měli ve vitríně zlatej náhrdelník z šestnáctýho století. Oni tam totiž bydlej takový divný lidi, co odmítaj světský zájmy. Tu zříceninu pojmenovali po sobě. Ani na nás nezavolali policajty, jenom jsme se tam museli sedm dní modlit v takovejch smradlavejch hábitech. Ten zlatej náhrdelník nám nakonec dali. Teprve až Martička později zjistila, že je z mědi. A pěkně nadávala. Říkala, že s člověkem jako jsem já nemůže mít děti. A to prej si je se mnou přála, ale kde nic není, ani sex nebere. Zeptal jsem se jí tedy přímo, jestli je impotentní. Vrazila mi facku. Hned potom musela odjet. Znovu jsme stáli u naší telefonní budky a loučili se.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal jsem se jí.

„Těžko. Odjíždím. Dostala jsem stipendium na Harvardu.“

„To ti přeju,“ zalhal jsem, „já v životě dostal akorát párkrát rýmu.“

„To máš za tu bombu, troubo!“ ozvalo se ze stále ještě vyvěšenýho sluchátka v telefonní budce.

Nasedla na kolo a šlápla do pedálů. Rychle se mi ztrácela, i kvůli tomu, že to měla z kopce. Srdce mi krvácelo, jako kdyby mělo měsíčky. Nevydržel jsem to, doběhl si domů pro Harryho kolo a vyrazil za ní. Dostihl jsem ji kousek za městem na polní cestě. Nechtěla zastavit, tak jsem ji z toho kola musel srazit.

„Martičko, prosím tě, zůstaň!“ prosil jsem ji, když vytahovala nohy z klipsen a kolo z pangejtu. „Založíme rodinu a budeme se spolu dívat na všechny tvoje oblíbený seriály.“

„Ale já se tady nechci zahrabat,“ odpověděla.

„Tak se zahrabeme někde jinde,“ navrhl jsem jí.

„Ne. Musím jet. Jen si vezmu něco na památku,“ řekla, vyšroubovala mi oba ventilky, naskočila na kolo a pokračovala v jízdě.

Dlouze jsem se za ní díval. Postupně se zmenšovala a zmenšovala, až z ní zůstal tmavý bod, který ne a ne zmizet. Až pozdě odpoledne jsem zjistil, že oním bodem nebyla Martička, ale nějaký svinstvo na mejch cyklistickejch brejlích.“

Autor: Jiří Růžička | středa 17.5.2017 13:22 | karma článku: 8.10 | přečteno: 197x

Další články blogera

Jiří Růžička

Zázračné uzdravení

Toho rána Karel nedokázal vstát z postele. Párkrát se ještě pokusil vyhrabat z peřiny jako Jiřina Švorcová z močálu ve filmu Král Šumavy, ale k ničemu to nevedlo.

8.9.2017 v 16:30 | Karma článku: 13.67 | Přečteno: 457 | Diskuse

Jiří Růžička

Jak vyzrát na policii? Pomocí techna!

Naši policisté umějí udělat bububu, když ale spustí hlasité techno, sklopí uši i pendrek, spontánně začnou hlídkovat, vytvářet perimetr a sepisovat výzvy. Proč toho nevyužít třeba na vodě?

30.7.2017 v 16:08 | Karma článku: 43.04 | Přečteno: 4102 | Diskuse

Jiří Růžička

Na šlapadla jen střízliví? Zakažme alkohol i chodcům!

Kdo se dnes na vodě opováží řídit šlapadlo pod vlivem alkoholu, klidně může skončit i v žaláři. Proč takto nezatočit i s opilými chodci, kteří si pletou zebru s nosorožcem?

27.7.2017 v 11:22 | Karma článku: 43.20 | Přečteno: 5109 | Diskuse

Jiří Růžička

Co může zachránit sociální demokracii? Sázka na emoce!

Doposud se sociální demokraté snažili získat voliče slibováním výhod a kritizováním Andreje Babiše. Potázali se však s úbytkem preferencí. Nyní jim nezbývá než chytit voliče aspoň za srdce. (velmi odlehčené zamyšlení)

10.7.2017 v 11:54 | Karma článku: 30.05 | Přečteno: 2224 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Josef Němec

Konečná

Návrat na místo, které si každý musí prostě zamilovat. Zapadlá vesnička Three Pines v kanadských horách ožívá díky L. Pennyové již popáté, pro české čtenáře tak není žádnou neznámou. Naopak našla si své fanoušky, které umí potěšit

24.9.2017 v 20:53 | Karma článku: 3.95 | Přečteno: 161 | Diskuse

Martina Mičková

Děti lze naučit bylinky i zábavně

„Pojď se podívat, víš, co je to za bylinku?“ Názorný způsob je jistě v pořádku, ale formou pohádky si děti pamatují léčivky i jejich účinky ještě lépe.

24.9.2017 v 6:52 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 |

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.32 | Přečteno: 339 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Severín M (1)

Život je takový hloupý způsob, jak strávit čas čekání na smrt. Severín M je totální outsider. Tento svět nechápe, ani o to nestojí.

23.9.2017 v 15:06 | Karma článku: 10.99 | Přečteno: 231 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 15.63 | Přečteno: 531 | Diskuse
Počet článků 26 Celková karma 33.30 Průměrná čtenost 736

Píšu. V minulém století mi v MF Dnes vyšlo přes 200 sloupků. Na kontě mám mimo jiné knížku Na ocet a scénář Kozího příběhu se sýrem.

 

Jako bývalý rozhlasový moderátor jsem napsal a namluvil novelu z prostředí soukromého rádia Posluchači s láskou: https://youtu.be/nsPQpaqMpCg

 

Další mou novelu můžete najít zde: http://www.mamtalent.cz/kdyz-nam-teklo-do-bot.phtml?program=1&ma__0__id_b=7891

 

Bydlím na http://www.jiriruzicka.cz

 

A ve volném čase jsem Prokrastin: https://youtu.be/X1nWp7od4Ks



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.