Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Strach na kolejích aneb Jak přelstít voliče a vyhrát volby (11/21)

19. 05. 2017 12:15:38
Unesený motorák je v ohrožení a spolu s ním i únosci a bohužel i všichni cestující. Kapitán Orel nemůže zasáhnout, protože běhá nahý po lese. Nádraží je už přitom tak blízko. V dalším dílu smrtelně vážného příběhu jde o všechno.

Policista dorazil k výhybce právě včas, na obzoru se už pomalu rýsoval vlak. Motorku shodil do pangejtu vedle kolejiště a začal zkoumat přehazovací mechanismus.

„Tady nemáte co dělat! Vypadněte!“ vyštěkl na něj rtuťovitý železničář z okénka malé budky, která stála hned vedle.

„Jsem od policie! Musíte urychleně přehodit výhybku!“

„To by moh říct každej,“ nevzrušoval se zřízenec a dál dřepěl v budce, která byla jen o trochu vyšší než psí bouda.

„Okamžitě vylezte! Nebo...“

„Nebo co?“

„Nebo se stane neštěstí!“

„Přece nepošlu osobák na skládku! Víte, jakej je tam sešup? A pak nárazníky!“

„Tak bude to?“

„Nikdy!“

Rozlobený policista se opřel o budku a začal s ní tak dlouho lomcovat, až ji převrátil. Vypadla z ní židlička, kastrůlek s nedojedeným obědem a naštvaný malý železničář, který hned začal před policistou šermovat pěstičkami.

Náhle zahoukal vlak, a dost nahlas. Oba se po něm ohlédli. Byl už proklatě blízko.

„Tak to udělám já!“ zavelel policista sám sobě a vyrazil k výhybce.

Jenže jak byl železničář malý, tak byl i hbitý. Mrštně ho oběhl a výhybku zalehl vlastním tělíčkem.

„Jménem zákona uhni!“ křikl na něj policista.

Pokusil se ho zvednout a odhodit, ale marně.

„Mně nemáš co rozkazovat! Já jsem voják!“ odmlouval mu železničář.

„Voják?“

„Jo! Z modrý armády!“

Vlak znovu zahoukal, tentokrát ještě hlasitěji. Do jeho příjezdu zbývaly už jen vteřiny. Policista neměl na vybranou. Vytáhl zbraň a zařval: „Povyšuju se na armádního generála!“ a dvakrát vystřelil do vzduchu.

To železničáře vyděsilo. Vyskočil a po hlavě se vrhl do pangejtu, bohužel zrovna tam, kde už byla motorka.

Policista přehodil výhybku na poslední chvíli. Jenže motorák jel stále rovně a na skládku vůbec neodbočil.

Šokovaný železničář se vyhrabal na násep, aby se na vlastní oči přesvědčil, že teprve nyní je výhybka ve správné poloze.

„Děkuju vám, pane policisto!“ padl před ním na kolena. „Zachránil jste mě i ty lidi ve vlaku. Já vůl ji od minule zapomněl přehodit.“

***

Incidentu u výhybky si všimli i někteří cestující ve vlaku a samozřejmě strojvůdce, ale dělali jakoby nic, aby nevzbudili pozornost únosců. Domnívali se totiž, že bitka policisty a výhybkáře je už součástí plánu na jejich záchranu. Netušili, že policie v tuto chvíli spíš usilovala o jejich likvidaci.

***

Teprve nyní se průvodčí probrala ze svého snění. Asi se jí vybily baterky v přehrávači. Vůbec nevěděla, co se mezitím ve vlaku stalo, a tak dál dělala svou práci.

„Vaše jízdenky, pánové,“ oslovila s profesionálním úsměvem Harryho a Jindru, kteří zrovna stáli poblíž.

„Nemáme!“ odpověděli takřka jednohlasně.

Všichni cestující se po nich ohlédli a s napětím čekali, co se bude dít.

„V tom případě si vystoupíte nebo zaplatíte lístky a pokutu,“ oznámila jim suše, načež vytáhla z kapsy jakýsi bloček, do kterého si začala něco psát.

„Je tu ještě jedna možnost,“ dodal drsně Harry a namířil na ni pistoli. „Co bys řekla tomuhle, ty ušmudlaná nádražačko?“

Průvodčí se zarazila, odložila zápisník a pistoli si s respektem prohlédla z několika stran, jako kdyby to byl vzácný exponát.

„Hm, pěkná,“ uznale pokývala hlavou. „Ale my nesmíme brát nic do zástavy.“

Harry a Jindra se po sobě v úžasu ohlédli.

„Ty to nechápeš?“ divil se Harry. „Princip je jednoduchej. Když nás necháš na pokoji, tak tě nezastřelíme.“

Průvodčí konečně došlo, že ta pistole není atrapa z ptákovin, a dostala strach.

„Co ty na to?“ zeptal se jí Jindra.

„Že můžete klidně cestovat zadarmo. Nebudete první, ani poslední,“ zakuňkala celá vyděšená s křečovitým úsměvem na tváři a radši se vrátila zpátky na svoje místo u okna, kde ještě před chvílí nerušeně snila.

***

Vlak se blížil k Lopotínu, městu, kde shodou okolností právě zasedalo předsednictvo opoziční strany Javor. Její šéf Zdeněk Šatlava a jeho lidé si tu pronajali celou restauraci nedaleko nádraží, kam nepustili veřejnost, ani novináře. Okna nechali zakrýt prostěradly s logem strany. Notovali si, jak jim přišel vhod klid téhle nenápadné obce. Neměli ani tušení, jaké drama za chvíli vypukne kousek od nich.

„Podle průzkumů nám už důvěřuje skoro každý druhý volič. Mnozí si myslí, že v tomhle státě dokážeme mnohé zlepšit, dokonce i to, co jsme v předminulém volebním období sami zkazili,“ naparoval se při svém projevu předseda Šatlava a vynucoval si tak potlesk. „Na druhou stranu je ale pravda, že mnozí voliči vůbec nevědí, co jsme jim naslibovali. Kdo měl za úkol propagaci?“

Šatlava přejel přísně očima celé předsednictvo. Jeden z činovníků zvedl nesměle ruku.

„Já,“ přiznal dotyčný. „Ale věřte, že jsem se opravdu snažil. Nechal jsem vytisknout pět tun propagačních letáků.“

„Ale už nezbyly peníze na jejich distribuci,“ podotkl první místopředseda.

„Takový šlendrián už příště nestrpím!“ pohrozil Šatlava a obrátil se na celé osazenstvo: „Nemáte náhodou v záloze náhradního distributora, který by se o to postaral za protislužbu?“

„Já bych jednoho měl, pane předsedo, pohřební službu Kaput s.r.o.,“ přihlásil se o slovo první místopředseda. „Letáky rozvezou zdarma po celé republice a ke každému ještě přidají černou růži. Za odměnu by chtěli uzákonit vstupné na pohřby a na hřbitovy a výhodně koupit Slavín na Vyšehradě. Říkají tomu naturální pomoc.“

„Což o to, vstupné bychom parlamentem protlačit mohli. Ovšem pod podmínkou, že poslanci a vládní činitelé budou mít volňásky. Ale proč proboha chtějí ten Slavín?“

„Prý to tam nežije. Rádi by areál trošku zatraktivnili, chtějí tam pořádat různé akce a hlavně vybírat vstupné. Také plánují pronajímat zastaralé hroby.“

„Zastaralé hroby?“

„Zabírají tam místo umělci, kteří jsou pohřbeni už příliš dlouho a dneska nikoho nezajímají. Místo nich by mohly odpočívat současné celebrity, pokud budou mít dost peněz, když umřou.“

„Dobře, to by se také dalo nějak ošetřit,“ souhlasil nakonec Šatlava. „Ale místo té černé růže ať dají rudou.“

***

Polonahý a zabahněný kapitán Orel se dál prodíral zarostlým lesem a pomalu už přestával doufat, že někdy narazí alespoň na náznak tolik vytoužené civilizace. Ostnatý drát, do kterého se před chvílí zamotal, k těmto vysněným výdobytkům nepočítal. Choulil se do hnědého chlupatého přehozu, který ukradl střílející seniorce, a v ruce stále svíral služební pistoli s plným zásobníkem.

Na kraji lesa u mýtiny uvízl v ostružiní a upadl. Převaloval se tam na zemi v hnědém přehozu jako divočák sužovaný pokročilým stádiem vztekliny. Není proto divu, že si ho kdosi s divočákem spletl a zmáčkl spoušť.

Prásk!

Ačkoliv se zprvu zdálo, že Orel se z ostružiní snad nikdy nevymotá, hned po prvním výstřelu, kdy mu broky hvízdly kolem uší, nečekaně chytil druhý dech, vyskočil z ostnatého křoví jako čertík z krabičky a zahučel do lesa tak rychle, že by byl rozmazaný i na záběrech těch nejlepších outdoorových kamer.

Ozval se další výstřel.

Orel vykoukl zpoza stromu, aby identifikoval šíleného střelce. Okamžitě mu padl do oka posed upevněný na čtyřech tenkých kůlech hned u protějšího lesa. Usoudil, že dotyčný šílenec sedí právě na něm.

Ale potřeboval mít jistotu. Proto ze sebe strhl hnědý přehoz a hodil jej zpátky do ostružiní. Opět vyšla rána. Tentokrát už jasně viděl, že právě z posedu.

Nahý kapitán Orel vzal do zaječích, ale zas ne moc, aby si ho slepý střelec opravdu se zajícem nespletl. Tak dlouho se hnal lesem i po lukách a mýtinách, dokud se k posedu nedostal z druhé strany. Opatrně se k němu připlížil a do kůlů, na kterých stál, postupně vystřílel celý zásobník. Záhy se posed svalil do trávy. Orel z něho vylovil vyděšeného a dost plachého myslivce.

„Jménem zákona se zabavuje!“ křikl na něj, když mu v kapse nahmatal mobilní telefon a placatici rumu. „Když mi dáš svoje oblečení, tak na ten chlast zapomenu.“

Zatímco se paralyzovaný nimrod svlékal do naha, nezničitelný kapitán už hlásil do jeho mobilu: „Haló, tady Orel. Potřebuju všechno nový, včetně auta. Později vysvětlím. Konec.“

Autor: Jiří Růžička | pátek 19.5.2017 12:15 | karma článku: 9.64 | přečteno: 220x

Další články blogera

Jiří Růžička

Zázračné uzdravení

Toho rána Karel nedokázal vstát z postele. Párkrát se ještě pokusil vyhrabat z peřiny jako Jiřina Švorcová z močálu ve filmu Král Šumavy, ale k ničemu to nevedlo.

8.9.2017 v 16:30 | Karma článku: 13.67 | Přečteno: 457 | Diskuse

Jiří Růžička

Jak vyzrát na policii? Pomocí techna!

Naši policisté umějí udělat bububu, když ale spustí hlasité techno, sklopí uši i pendrek, spontánně začnou hlídkovat, vytvářet perimetr a sepisovat výzvy. Proč toho nevyužít třeba na vodě?

30.7.2017 v 16:08 | Karma článku: 43.04 | Přečteno: 4102 | Diskuse

Jiří Růžička

Na šlapadla jen střízliví? Zakažme alkohol i chodcům!

Kdo se dnes na vodě opováží řídit šlapadlo pod vlivem alkoholu, klidně může skončit i v žaláři. Proč takto nezatočit i s opilými chodci, kteří si pletou zebru s nosorožcem?

27.7.2017 v 11:22 | Karma článku: 43.20 | Přečteno: 5109 | Diskuse

Jiří Růžička

Co může zachránit sociální demokracii? Sázka na emoce!

Doposud se sociální demokraté snažili získat voliče slibováním výhod a kritizováním Andreje Babiše. Potázali se však s úbytkem preferencí. Nyní jim nezbývá než chytit voliče aspoň za srdce. (velmi odlehčené zamyšlení)

10.7.2017 v 11:54 | Karma článku: 30.05 | Přečteno: 2224 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Josef Němec

Konečná

Návrat na místo, které si každý musí prostě zamilovat. Zapadlá vesnička Three Pines v kanadských horách ožívá díky L. Pennyové již popáté, pro české čtenáře tak není žádnou neznámou. Naopak našla si své fanoušky, které umí potěšit

24.9.2017 v 20:53 | Karma článku: 3.95 | Přečteno: 161 | Diskuse

Martina Mičková

Děti lze naučit bylinky i zábavně

„Pojď se podívat, víš, co je to za bylinku?“ Názorný způsob je jistě v pořádku, ale formou pohádky si děti pamatují léčivky i jejich účinky ještě lépe.

24.9.2017 v 6:52 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 |

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.32 | Přečteno: 339 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Severín M (1)

Život je takový hloupý způsob, jak strávit čas čekání na smrt. Severín M je totální outsider. Tento svět nechápe, ani o to nestojí.

23.9.2017 v 15:06 | Karma článku: 10.99 | Přečteno: 231 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 15.63 | Přečteno: 531 | Diskuse
Počet článků 26 Celková karma 33.30 Průměrná čtenost 736

Píšu. V minulém století mi v MF Dnes vyšlo přes 200 sloupků. Na kontě mám mimo jiné knížku Na ocet a scénář Kozího příběhu se sýrem.

 

Jako bývalý rozhlasový moderátor jsem napsal a namluvil novelu z prostředí soukromého rádia Posluchači s láskou: https://youtu.be/nsPQpaqMpCg

 

Další mou novelu můžete najít zde: http://www.mamtalent.cz/kdyz-nam-teklo-do-bot.phtml?program=1&ma__0__id_b=7891

 

Bydlím na http://www.jiriruzicka.cz

 

A ve volném čase jsem Prokrastin: https://youtu.be/X1nWp7od4Ks



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.